179 (1)_edited.jpg

AmiTouche

Směr, kterým se mám ubírat, mi už dávno našeptávalo moje prostřední jméno – Hamitouche, francouzsky se čte AmiTouche (Doteky přítele / přátelské doteky). Jakožto AmiTouche nyní vytvářím prostor pro akce a aktivity pro všechny, kteří jsou v období mezi vztahy. Nazvala jsem vás in-betweeners, protože toto období je úžasnou příležitostí jak k vlastnímu růstu, tak seznámení se s novými lidmi.

Poskytuji také individuální datingové poradenství, přes které pomáhám ujasnit si očekávání mužům a ženám, kteří cítí frustraci, stres a zmatek kolem procesu hledání partnera. Pomáhám jim zorientovat se a s novým sebevědomím se pustit do nového dobrodružství.

Chcete o mně a AmiTouche vědět víc? Přečtěte si článek v Business Lifestyle.

Objednejte si u mě bezplatnou 15 minutovou konzultaci, abychom si mohli popovídat o vás a datingu.

Nemáte, co ztratit.

 

 

O mně

          Můj příběh

Mé vztahové sebevědomí bylo poznamenané hned na začátku mého života. Narodila jsem se páru, který byl kulturně od sebe na míle vzdálený. Maminka byla Slovenka a tatínek Alžířan a jejich spolužití bylo poznamenané střetem dvou kultur, různou výchovou a očekáváními. Nebudu zacházet do podrobností vztahu mých rodičů, je to jejich příběh, ale částečně i můj. Jejich spolužití ovlivnilo rozhodnutí o tom, kde a jak budu vyrůstat a taky formovalo mé sebevědomí v mých budoucích vztazích. A řeknu vám, moc dobré nebylo. Máma se rozhodla, že mi jakožto holčičce bude líp u babičky na Slovensku, a ne s ní, tátou a bráchou v Alžíru. Tohle rozhodnutí bylo počátkem mého vztahového chaosu, ale i požehnáním v přestrojení. Máma měla pravdu, u babičky mi bylo skutečně líp, ale vysvětlujte to holčičce, která chtěla být s rodinou a myslela si, že s ní asi bude něco špatně, když ji „nechtějí“. 

 

Role naruby

To poznamenalo i mé partnerské vztahy. Když jsem potkala někoho, s kým mi bylo skutečně dobře, můj strach z odmítnutí vztah sabotoval. Utekla jsem. Bylo proto snadnější být s partnery, kteří nějakým způsobem potřebovali pomoc. Tam jsem se cítila líp, protože, kam by partner chodil, když MĚ potřebuje. Jenže tohle taky nešlo dlouhodobě vydržet; pořád někomu dělat mámu. Role se mi pletly jedna přes druhou a tam, kde jsem měla být partnerkou, jsem byla matkou. Trvalo to několik let, několik vztahů, několik zemí, ve kterých jsem žila, několik seberozvojových kurzů a horu knih, a ještě víc práce na sobě, ale stálo to zato. Stálo to za pochopení a vhledy do vztahů a rolí, které v nich hrajeme vědomě, či nevědomě. 

Návrat k sobě

Během let se mi se svými vztahovými peripetiemi svěřovali kámoši, kámošky a někdy i cizí lidi. Vždy jsem se smála, že dělám psychologa na půl úvazku, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost a hlavně, nikdy jsem neměla pocit, že můžu někomu pomoct, když sama nemám fungující vztah. Ten názor už dnes nemám, ale až moje spolužití s mužem, který má zdravé sebevědomí a přístup k životu a který mě „nepotřebuje“, mě přesvědčil o tom, že jsem dozrála a je čas dávat dál a pomáhat jiným nalézt sebe a vztah, který hledají. Vrátila jsem se tedy k tomu, co je mému srdíčku blízké, a to jsou lidé a jejich příběhy a lásky. Úplně nejvíc se tetelím, když vidím mezi lidmi lásku a radost. A když se mi, alespoň malou mírou, podaří k tomu přispět, tak to je ve mně přímo Óda na radost :).

Moc se na vás všechny těším. 

Lujza